rálovství krále Bonimíra se pevně drželo starých zvyků, a když tedy
zdejší princezna dosáhla plnoletosti, nechal král poslat drakovi
po poštovním opeřenci žádost o únos. Jestřáb byl vypuštěn
a ve svých drápech nesl běžný formulář, který vypisovali všichni králové
v tamním koutu světa už od nepaměti. Tradice je tradice, zvlášť když se to
týká princezen. To dá rozum, že když chcete provdat svoji královskou dceru,
musíte mít zaručeno, že vám ji také unese hrozněstrašný plamenošlehající drak
s vězeňským tetováním na každé z osmi hlav. Jak jinak by ji mohl udatný princ
vysvobodit a žít s ní šťastně až do smrti?
Pošlete tedy drakovi žádost s datem, kdy má k této operaci
dojít, necháte si odsouhlasit termín a pak jen trpělivě vyčkáváte. Až nastane
onen velký den, pošlete princeznu v kočáře na obhlídku hranic a sám zůstanete
doma a pletete svetr, jako by se nechumelilo. Drak přiletí na místo,
pro efekt sežehne pár stromů a princeznu si odnese do své úřadující jeskyně.
Samozřejmě se k ní chová slušně, aby neutrpěla jeho pověst mezi zákazníky.
Vy mezitím dopletete rukáv a pak tuto naoko otřesnou zprávu vyhlásíte po celém
království a necháte všechny poddané tvářit se rozhořčeně a nešťastně.
Zprávu o tomto incidentu pošlete do všech známých království, která jsou široko
a hlavně daleko, a vyčkáváte, dokud se k vám svobodní princové a rozvedení
králové nesjedou. Je to tradiční skupina složená z pohledných i polohledných
mladíků, nesmělých dřevorubců dívčích srdcí a také z úctyhodných starších pánů
na kolečkových křeslech či pojízdných trůnech. Tuto tradici sice všichni
nápadníci znají, do jednoho však předstírají, jaké neštěstí se to událo
a o volných chvílích se předhánějí v historkách o zabíjení draků, jako kdyby
to byla ta první věc, kterou dělají hned po ránu. Pak se jeden po druhém
vypraví do drakovy jeskyně, před kterou již postávají celé davy poddaných
a samozřejmě turistů, předstírajících neštěstí. Nápadník vejde do jeskyně
a s princeznou si popovídá nad šálkem dobrého čaje. Pokud princezna uzná
nápadníka za toho pravého, drak vydá děsivý, smrt předstírající chraptivý zvuk.
Muž poté vezme svoji nastávající do náruče a vyjde s ní před jeskyni, kde mu
přítomní provolají slávu. Následuje průvod až do princeznina království, kde
mohou začít oslavy. Pokud si však princezna nemyslí, že je to muž, kterého
by chtěla mít za manžela, nápadník z jeskyně odejde zadním vchodem
a drak ze sebe dostane triumfální, princožroutský zvuk, který je zároveň
znamením pro dalšího nápadníka, že může vejít do jeskyně a pokusit se o své
štěstí. Takhle to chodí už léta.
Jako malí všichni slýchávali o dalekých zemích, kde tomu bývá jinak, ale
nikdo to nepovažuje za nic jiného než povídačky. Prý tam draci opravdu unášejí
princezny a princové je skutečně zachraňují. Udatně s nimi bojují třeba holýma
rukama nebo kladou pasti před jeskyně. Kdyby to ale byla pravda, nikdo už by
nedokázal vysvětlit, jak se může drak velký jako stodola potajmu vplížit
do hradu a nepozorovaně odvléct vřískající princeznu. Drak cupitající
po špičkách chodbami, když všichni spí, nebo drak číhající v královské zahradě
převlečený za altánek, se představuje jen těžko. Je to nemožné - určitě
to musí být vymyšlené. Zcela jistě a do posledního Punti a puntíku vymyšlené.
Poštovní jestřáb byl vypuštěn a zamířil k drakovi, který byl široko daleko
jediným svého druhu. Všichni jej znali a pečovali o něj jako o královský
časopis s posledními módními výstřelky. Když se jestřáb vrátil s potvrzeným
datem princeznina únosu, svatební rituál v království krále Bonimíra mohl
začít. Za pár týdnů byla princezna úspěšně unesena do jeskyně a nápadníci
odhodlaní dívku získat se shromáždili před ní. Nemohli chybět ani slzející
lidé, kteří na své technice předstíraného neštěstí pilně pracovali celé
měsíce. Ti měli čestná místa co nejblíže vchodu.
Princezna odmítla už šest nápadníků a na řadu přišel princ Drakoprásk.
Nikdo ho neznal, ale všechny zaujal svými historkami vyprávěnými během
čekání ve frontě. Kdyby lidé nevěděli, že si zde každý příběhy vymýšlí, byli by
nejspíše zděšeni a nikdy by ho do jeskyně nepustili.
Drakoprásk vešel dovnitř a na chvíli jej udivil pohled na princeznu. Nebyla
ani spoutaná, ani se nekrčila strachy v koutu jeskyně - ona umývala hrníčky
od čaje. Princ Drakoprásk se však nenechal vyvést z míry, tasil meč a zaútočil
na draka. Ten to nečekal a než se vzpamatoval, přišel o první, třetí, osmou,
šestou, sedmou, čtvrtou, druhou i pátou hlavu a jeho duše odešla do dračího
nebe.
Princezna upustila hrníček a začala křičet. Princ Drakoprásk se ji snažil
uklidnit, že už jí ten zlý drak nikdy neublíží, ale ona pištěla hrůzou dál.
Princ si ji hodil přes rameno, posbíral dračí hlavy a vyšel před jeskyni.
Před chvílí ještě živě debatující dav jakoby někdo zmrazil kapalným dusíkem.
Než se všichni ti lidé vzpamatovali z šoku, slyšeli byste na zem spadnout bicí
i s bubeníkem. Takové tam bylo hrobové ticho. I datel náhle přestal ťukat
do stromu a trpaslíci v něm bydlící už neříkali "Vstupte."
Co následovalo si lze i s málo bujnou fantazií a hřívou vlasů dost dobře
představit. K překvapení prince Drakopráska na něj zaútočil dav a on jen
taktak vyvázl se zraněním. Prchl zpátky do své země, kde se s draky
zachází poněkud jinak a už se nikdy nevrátil.
V našich známých krajích už nebylo draka, který by na objednávku unášel
princezny, a tak tento zvyk zakrátko nahradily inzeráty.
Princezna, jediná dcera krále Bonimíra, se z šoku vzpamatovala až za dva
roky a provdala se za zahradníka.
A zdejší lidé byli poučeni, že někde tam daleko za kopci ještě existují kraje,
kde se při námluvách postupuje jinak a že tam raději nemají posílat výzvy
k záchraně princezen.
|