a sedmero rozbouřenými řekami, sedmero horami osmitisícovkami a sedmero
tunely královské pokladnice se rozkládalo jedno typické království. Starý
král vládl, chudí poddaní poslouchali a princezna byla zralá na vdávání.
Být králem nebylo nikdy snadné povolání. Práce je to náročná a všichni lidé,
kteří zasvětí život tomuto zaměstnání, si dříve či později začnou hledat koníčky,
kterými se snaží od koruny a žezla oprostit. Někteří sbírají mince, jiní
netroškaří a shromažďují zlaťáky po celých truhlicích a další třeba vystřelují
poddané přes hradby. I tento král měl jednu slabůstku - zbožňoval hudbu.
A tak se pro královo uspokojení musely celý den hradem rozléhat šlágry té doby.
Přirozeně že měli rádio, jen tento zázrak techniky trošku předběhl dobu
a v celém království nebyla jediná elektrická zásuvka. Zkoušeli
náhradní šťávu, dokonce i malinovou, ale ať kabel namáčeli, jak namáčeli,
byly všechny snahy marné. Veškerou muziku tedy museli odedřít tamní hudebníci.
Jak to ale tak bývá, vše se jednou omrzí, a král začal přemýšlet, jak si svůj
koníček ozvláštnit. A tak když jednoho dne seděl na trůnu a neměl po kom hodit
žezlem, uvažoval o výměně kapely, která zrovna hrála skladbu, kterou slyšel
snad po tisící. Z myšlenek jej vytrhl až hluboký hlas, který k němu doléhal
ze sousední místnosti: "Hoří! Hoří! Zachraň se, kdo můžeš!"
A v té chvíli směsice hudby a hlasu bylo králi náhle jasné, že to, po čem
tak touží není nová kapela, ale člověk, který by za jejího doprovodu zpíval.
Pracovně si tuto osobu nazval zpěvák.
Oheň byl uhašen, drak který jej měl na svědomí zabit, a král nechal vyhlásit,
že dá půl království a ruku své jediné dcery muži, který mu nejlépe zazpívá.
Ano, samozřejmě že to byla diskriminace vůči ženám, ale co chtít od země, kde
byli pozadu i s elektrifikací. A tak byla oficiálně vyhlášena soutěž Království
hledá SuperStar.
Do soutěže se přihlásili snad všichni, kteří dokázali zazpívat tak,
aniž by svým výkonem vyhubili vše živé v okruhu několika kilometrů. Získat
princeznu a ještě k tomu nemovitost s dobrou tržní hodnotou, bylo něco, co se
i nesmrtelnému přihodí snad jen jednou za život.
Všichni se shromáždili na nádvoří, dostali pořadová čísla a postupně chodili
se svými výstupy před krále. Když se začali předzpívávat, selekce
probíhala přímo na místě. Někteří byli za své výkony - z důvodu týrání
ostatních lidí - okamžitě ukamenováni, jiným hudebním trýznitelům byl za trest
vytržen jazyk a zbývající, o vlas šetrnější pěšáci, vyvázli jen s podmínkou
a upraveným obličejem. Nakonec zůstala jen elita.
Všem přítomným začínalo být hned po krátké hudební rozcvičce jasné, kdo
má jako kandidát na SuperStar největší naději. Byl to mladík jménem Zpěvoň.
Nejen že uměl zpívat tak, že v porovnáním s ním byli ostatní krákající vrány,
ale byl i ze všech přítomných mužů nejhezčí. Když se předzpívával, všichni
nevědomky ztichli a dokonce i oběšenci na hradbách se přestali houpat,
aby nic nerušilo jeho zpěv. Zpěvoň zkrátka neměl v přítomných konkurenci.
Toho si byl stejně jako ostatní vědom i starý čaroděj, který
měl na princeznu a půl království největší zálusk. Chtěl obojí a nerozpakoval
se dosáhnout toho nečestnými způsoby. Byl podlejší než podlá padlá liška,
prohnanější než maratonský běžec a necitelnější než umrtvená dvoumetrová kobliha.
Jeho hlas však nestál za nic. Nepomohl mu ani lektvar z ptačích zobáků
a kohoutího peří. Když viděl, jak bídné jsou jeho šance, rozhodl se
rozjet svůj špinavý plán.
Zpěvoň byl v pořadí až za čarodějem a mělo ještě chvíli trvat, než se
dostanou na řadu. Čaroděj využil čekání a odlákal Zpěvoně stranou.
Když byli o samotě, vyřkl kouzlo a Zpěvoň v tu ránu přišel o hlas. Ač se
sebevíc snažil, nevydal ze sebe ani hlásku. Čaroděj se jen rozchechtal nad svojí
nečestností a pravil: "Vrátím ti hlas, ale nejprve pro mě musíš něco udělat,
jinak zůstaneš do konce života němý. Mám tu šat, který je stejný, jako ten, který
nosím já. Je na něm i stejné pořadové číslo. Oblékneš si ho a až na mě přijde
řada, zakryješ si tvář kapucí, předstoupíš před krále a zazpíváš. Pak zahalený
vyjdeš zpátky ven. Všichni si budou myslet, že jsem zpíval já. Abych
se neprozradil, převlékneš se, já tě opět připravím o hlas a ty znovu
vystoupíš. Bude to to nejtišší vystoupení, jaké kdo kdy zažil!" Čaroděj
se smál, až se za břicho popadal a slzy mu tryskaly z očí. Když se trochu
uklidnil, dodal: "Pak ti tvůj hlas natrvalo vrátím. Odjedeš pryč a princezna
i půl království bude mé."
Ze strachu z doživotní němoty Zpěvoňovi nezbývalo, než přistoupit
na nečestnou hru. Vše se odehrálo, jak si čaroděj naplánoval. Tedy skoro vše.
Zahalený Zpěvoň zazpíval místo čaroděje píseň a král byl výkonem nadšený.
O vítězi nemohlo být pochyb, ale vladař přistoupil na návrh, aby ze slušnosti
nechal vystoupit i ostatní soutěžící.
Když se Zpěvoň před nic netušící královskou rodinu vrátil a nedokázal
ze sebe vydat ani hlásku, byl král takovou troufalostí nadmíru pobouřen.
Na rozdíl od princezny. Ta se do krásného muže okamžitě zamilovala a odmítla
si vzít za manžela kohokoliv jiného. Marně král argumentoval tím, že dal své
slovo, že se musí vdát za toho, kdo předvede nejlepší pěvecký výkon. Princezna
si stála na svém, a když se jí do očí vehnaly slzy, král nedokázal dceru trápit
a za vítěze soutěže Království hledá SuperStar vyhlásil Zpěvoně.
A tak rozzlobený čaroděj odešel s prázdnou a na hradě se začala chystat
svatba. Němý Zpěvoň tak dlouho mával rukama, jak se snažil vysvětlit, že
princeznu získal zaslouženě, až málem vymyslel znakovou řeč. Mával při snídani,
mával u oběda a mával i při svatebním obřadu. Mával by i při svatební noci,
kdyby si neuvědomil, že pravda není tak důležitá, když výsledku dosáhl tak
jak tak. A tak nakonec svoji snahu vzdal.
Oba mladí lidé žili šťastně až do smrti a princezna byla navíc ráda, že
vyhraje každou slovní hádku.
|