Tato stránka je součástí webu Slavkuv.net Nejste přihlášeni   [ Přihlásit se | Registrovat ]

Přezdívka:    Heslo:       Skrýt

  Honzovo přání
 

a sedmero rybníky a sedmero kopečky, které byly jasným důkazem, že Země není až tak placatá, stála chalupa a v ní hospodařil sedlák a jeho žena. Už nebyli nejmladší a z jejich synů dávno vyrostli pořádní chlapi, kteří se oženili a zřídili si vlastní živnost. Tedy až na jednoho. Nejmladší z nich - Honza se jmenoval - měl na tu dobu zvláštní zálibu. Zatímco ostatní nevěděli, kam dřív skočit, on nejraději pozoroval. Občas tomuto studiu věnoval nepřetržitě i několik dnů, a tak lehával na peci a bedlivě sledoval, jak ostatní pracují. Určitě by rád pozoroval i holky, kdyby jen chalupa nestála na samém konci vesnice a bylo na ně z okna vidět. Nebyl však takový pecivál, jak by se zdálo - sem tam zašel i do lesa, aby pozoroval a ochutnával pestrobarevné houby.

Rodina původně bydlela v samém středu vesnice, ale když si sousedé začali sedlákovi stěžovat na chrápání jeho ženy, dostal na vybranou - buďto ženu nechá dobrovolně upálit nebo se přestěhuje. Sedlák celý týden zvažoval pro a proti a nakonec zvítězila obava, že by si musel vařit sám, a z toho důvodu přestěhoval celé své hospodářství na okraj lesa. Od té doby byli selčiným domácím zemětřesením mučeni jen rodinní příslušníci.

Jednoho dne, kdy se sedlák opět špatně vyspal, si řekl, proč mají trpět úplně všichni a vyhnal Honzu pro jeho dobro z chalupy. Odůvodnil to však tím, aby si už konečně hleděl najít práci a milé děvče.

Máma mu zabalila pár tvarohových buchet a Honza se vydal na cestu. Netušil, kam jít, tak si náhodně hodil žábou a pak zamířil do kopců.

Po pár mílích jej začaly tížit buchty, a tak je jako nepotřebnou zátěž snědl. Toho litoval už po několika hodinách, kdy dostal hlad a nikde žádný stánek s občerstvením. Místo něj zahlédl rybník a rozhodl se alespoň trochu osvěžit. Když se k rybníku přiblížil, spatřil, jak se pod vodou něco třpytí.

Zlatá rybka připlula blíže ke břehu, vystrčila hlavu nad hladinu a koulela své rybí oči přímo na Honzu. "Víš, človíčku, kdo já jsem?"

"Nějaká mluvící ryba," konstatoval Honza nevzrušeně. Proč také vyjadřovat údiv, když si běžně o Vánocích povídá s kaprem? Žádný mu sice ještě neodpověděl, ale Honza to považoval za důkaz strachu ze štědrovečerní večeře.

Rybka plácla nespokojeně ploutví o hladinu. "Ne nějaká mluvící ryba, ale zlatá rybka plnící přání!"

"Tak já bych si přál -"

Rybka se válela smíchy po hladině. Další člověk, kterému zkazí den. "Kdepak, človíčku, to bys mě musel nejdříve ulovit!"

Honza se rychle ohnal rukou, aby ji lapil. To se mu nejenže nepodařilo - protože je dokázané, že ryba je rychlejší než prchající zajíc - ale navíc přepadl do vody.

Celý promáčený pokračoval v cestě a doufal, že šaty na slunci brzy uschnou. Svlékl by si je, ale náhodní kolemjdoucí by jej mohli ukamenovat za exhibicionismus, a to nechtěl riskovat.

Posadil se uprostřed louky a přemýšlel nad tím, jak vyzrát na zlatou rybku a splnit si přání. V tu chvíli za sebou uslyšel mňoukání. Otočil se a uviděl kočku, šedou jak podzimní obloha.

Kočka se od Honzy nechala pohladit a jako slušně vychované zvíře mu hezky nahlas poděkovala.

To už se Honza podivil. Mluvící ryba je věc jedna, ale u kočky něco takového nečekal. Náhle dostal jedinečný nápad a pravil: "Vypadáš jako velmi milé kotě. Nechtěla bys mi prokázat malou službu? Já sám jsem na tento úkol krátký, ale ty to jistě zvládneš kteroukoliv svojí tlapkou?"

Kočka byla polichocena. "S čím bych ti mohla pomoci?"

"Nedaleko odtud je rybník a v něm zlatá rybka. Chtěl bych ji ulovit."

Kočce se zavlnily vousky. "Dobře, chytím ti ji, ale mám podmínku. Potuluji se po zdejším kraji už několik dní a jediné, na co jsem v jídle odkázána, je myší strava. Když mi seženeš trochu čerstvého mléka, je ryba tvoje."

Honza chvíli nabídku zvažoval a pak řekl: "Dobře. Zítra v poledne se tu opět shledáme a já ti přinesu tvé mléko."

Kočka zamňoukala na srozuměnou a Honza se opět vydal na cestu. Ušel několik mil a začaly ho pořádně bolet nohy. Rozhlížel se po stínu, kde by si mohl odpočinout, když vtom spatřil na nedalekém kopci krávu, jak se pase. Pomyslel si, že má dnes štěstí v neštěstí a vydal se jejím směrem.

Kráva uviděla, jak si to cizinec míří přímo k ní. "Nešlap mi po večeři, člověče," zabučela varovně.

Honza se spokojeně usmál nad tím, že i kráva umí mluvit a bude se tak s ní moci lépe dohodnout. "Zdravím tě, kravičko. Omlouvám se, že ti šlapu po jídle, ale chtěl jsem s tebou mluvit."

"Co bys rád?" zabučela dojnice dlouze.

"Něco bych si moc přál a jen ty mi můžeš pomoci. Chci ulovit zlatou rybku, ale sám to nedokážu. Kočka mi slíbila, že ji uloví, pokud jí přinesu mléko. Kravičko, dovol mi, prosím, abych si ho trochu nadojil."

"To není problém, člověče, ale byla bych hloupá jako veverka hledající ořech na jabloni, kdybych za to také nic nechtěla."

Honza si povzdychl a pomyslel na to, že to asi nikdy neskončí. Mlčel však a nechal krávu vyslovit její přání.

"U nás doma je jeden krásný býček," pravila a zdálo se, že se trošku červená. "On si mě ale vůbec nevšímá. Přála bych si nosit na krku zlatý zvonec, kterým bych konečně upoutala jeho pozornost."

Honza byl překvapen tím, jak podobné jsou lidské a zvířecí starosti a povzdychl si ještě víc. "Kravičko dojná, kde bych já, chudý a vyčerpaný Honza, měl sehnat zvonec, natož zlatý?"

Kráva zabučela tiše, jako kdyby nechtěla, aby její odpověď zaslechl někdo jiný a ukradl jí přání: "Nedaleko odtud je zámek, kde žije princ Xavier. Ten vlastní zvonec, který chci."

"Pokusím se ho získat," řekl zasmušile Honza a vydal se na zámek.

Blížil ke královskému sídlu a už ho měl na dohled, když vtom uslyšel svištivý zvuk a v tu chvíli ucítil bolest v rameni. Podíval se na svoji ruku a zjistil, že krvácí. Poté omdlel.

Když se probudil, dávno nebyl venku, ale ležel na posteli v zámeckých komnatách. Stále ještě měl mlhavé vidění a spatřil osobu, celou oděnou do růžového. "Princezno," zamumlal v mrákotách.

"Kdepak princezna," ozvala se ona osoba a ačkoliv byl její hlas vysoký, určitě patřil muži. "Jsem princ Xavier."

Honza okamžitě přišel k sobě a trhl nohou, na které cítil princovu ruku.

Ten ji stáhnul a pod jeho knírkem se objevil úsměv. "Ty jsi táák roztomilý."

"Cože?" odvětil Honza, kterému tu něco nehrálo. "Co dělám na zámku?"

"Já jsem tě... tak trochu... trefil. Vážně jsem nechtěl ublížit tak hezkému chlapci, jako jsi ty. Jen jsem střílel lukem po zajíci. Je to ale jenom povrchové zranění."

Honza se podíval na svoji obvázanou ruku, aby se sám ujistil. Při tom si všimnul, že je svlečený do půli těla. "Kde mám své oblečení? Dal jste mi ho vyprat?" zeptal se trochu podrážděně a pak si uvědomil, že by takhle neměl mluvit s někým královské krve a dodal "výsosti".

Princ se zaculil. "Ne, ale je tu celkem horko, tak jsem ti ho svlékl..."

Honzovi se princ líbil čím dál tím méně. Jen nedokázal přijít na to proč. Vzpomněl si však na svůj úkol a přemohl se. "I když je to podivná situace, rád se s vámi, princi, setkávám."

"Potěšení je na mé straně, chlape," odvětil stydlivě princ Xavier. "Mohu pro tebe něco udělat?"

"No... vlastně je tu jedna věc, kterou byste pro mě výsosti mohl udělat. Byl bych vám neskonale zavázán."

Princ náhle ožil, jakoby pln nových nadějí. "Ano?"

"Dozvěděl jsem se, že vlastníte zlatý zvonec. Moc bych si ho přál mít."

Očividně to nebylo to, co chtěl princ slyšet, protože mu úsměv trochu povadl, ale i tak pravil: "Můžeš ho mít, pokud mi něco slíbíš."

Honza si pomyslel, že by nikdy netušil, jak bude náročné získat jednu malou rybu. "Co by to mělo být?"

"Chci, abys souhlasil, že se mnou zůstaneš na zámku a jako slib mi dal hubičku."

"Cože?!" zvolal stále nechápavý, ale dosti otřesený Honza.

"Přesně, jak jsi slyšel," pronesl princ a prohlížel si ho od hlavy až k patě.

"To přece není... ale... vždyť," koktal Honza. Nakonec se mu přeci jen podařilo trochu se uklidnit a uvažoval. Ten princ se chová podivně, jako nikdo druhý, ale na druhou stranu vlastní jediný klíč ke zlaté rybce. Snad mu to nic neudělá, když ho... ale ne... jen jednu malou... to je příšerné... však se poté pořádně umyje a nikomu to nepoví...

Pomyšlení na zlatou rybku plnící přání nakonec převládlo a Honza svolil. Dal princi tu nejletmější ze všech letmých pus a na oplátku dostal zlatý zvonec.

Byl už večer a princ Xavier trval na tom, aby spali v jedné místnosti. Honzovi nezbývalo než svolit, ale k jeho úlevě na něj princ nic nezkoušel.

Princ brzy usnul a spal jako špalek. Narozdíl od Honzy. Ten přemýšlel o slibu, který princi dal, že s ním zůstane. Honza byl česný mladý muž, ale co je moc, je moc. Tiše roztrhal své prostěradlo, utvořil z něj provaz a spustil jej z okna. Poté sebral princovu misku na ovoce a samozřejmě svůj těžce vydělaný zlatý zvonec. Sešplhal dolů a utíkal rychle pryč, aby byl co nejdále od zámku.

Druhý den zašel na kopec, kde se opět pásla jeho známá kráva a výměnou za zvonec od ní dostal do misky trochu mléka. Pak vyhledal kočku, dal jí mléko, a ta mu v rybníku chytla zlatou rybku.

Rybka se tentokrát už nesmála a vypadala spíše nešťastně. Stejně tak se tvářil i Honza, který stále nemohl z hlavy vyhnat příhodu s princem. Zjistil, že s tím nedokáže žít. Neměl tedy jinou možnost, než vyslovit toto přání: "Přeji si, abych zapomněl na všechno, co se událo za poslední den."

Poté rybku pustil a ta mu splnila jeho přání.

Honza stál na břehu rybníka a díval se na hladinu. Ve vodě se zablesko něco zlatého, ale bylo to příliš daleko, než aby se tím Honza dál zabýval. Ucítil, že ho bolí ruka a objevil své zranění. Neměl však nejmenší tušení, jak se mu to přihodilo. Chvíli nad tím dumal, ale pak své myšlenky obrátil na nejdůležitější úkol - kam se vydat za prací? Rozhlédl se po krajině. Po obzoru se táhl les, který končil u něčeho, co Honza odhadoval na zámek. Zaradoval se a s pomyšlením na to, že tam se pro něj jistě místo najde, se vydal se na cestu.

V dáli zazvonil spokojené krávy zvonec a pohádky je konec.



Aktualizace:
15.1.06 - samostatné stránky