ení snad na celém světě nikoho, kdo by neznal království, v němž se
odehrál příběh, který vám teď budu vyprávět. Abych se ale pojistil před
případnými žalobami ze strany jiných království, pro upřesnění budiž
uvedeno, že tato země získala třikrát po sobě ocenění "Království, kde zůstává
rozum stát" a královská dvojice ceny "Sebevrah roku" a nově zavedenou
"Vdovu roku".
A právě v tomto veselém království se narodili dva bratři, které jejich rodiče
pojmenovali Vševěd a Nicvěd. Už se asi nikdy nedozvíme, jestli královští rodiče dokázali
nahlédnout do budoucnosti a rozhodli se tak pomstít se svým dětem dřív, než
jejich ratolesti uzvedly dřevěný dudlík a mohly jej po nich mrštit, nebo jestli
tato jména měl na svědomí jejich podivný smysl pro humor. Ať to bylo jak
chtělo, Vševěd - kterého znáte určitě všichni - dělal čest svému jménu a jako
chytrý chlapík se brzy ze země odstěhoval. Jeho bratr, Nicvěd, byl však pecivál
každým coulem, a tak si nechal od jedné místní firmy postavit ve vesnici pěkný
dům s výhledem do lesa. Najít si ženu už pak bylo snadné. Vypočítavost
existovala už v tehdejší době a jakmile se do domku nastěhoval, začaly mu
- pod vidinou dobrého sňatku - na okno klepat dívky z celého kraje. Nejdříve mu
to lichotilo, ale pak jich bylo nějak moc, tabulka skla nevydržela a on musel
každý druhý den volat sklenáře. To už ho nebavilo, takže když ho jednoho rána
vytrhlo ze sna o rytířském souboji známé klepání, vyšel jen tak ve spodním
prádle před dům, chytil dotyčnou za zápěstí a vtáhl ji dovnitř. Následujícího
dne se konala svatba a Nicvěd se tak mohl těšit na pokojný a nikým nerušený
spánek. Ale tento klid netrval věčně...
Je tu jedna věc, kterou jsem nechtíc vynechal. Vševěd a Nicvěd se už od útlého
věku lišili od ostatních. Většina sousedů je nazývala zlatými hochy.
Ne proto, že by byli tak šikovní a ochotní, ale proto, že Vševědovi rostly
na hlavě zlaté vlasy (to určitě víte všichni) a Nicvědovi v puse zlaté zuby
(to asi všichni nevíte, protože Nicvěd se nerad usmíval). Vševěd to měl
v životě jednodušší - když se chtěl odstěhovat a potřeboval peníze na koupi
dopravního prostředku (mezka), stačilo, když si udělal odpoledne čas, zašel
k holiči, pak ke zlatníkovi a nakonec ke statkáři. Zato Nicvěd se jako všichni
normální lidé zubaři/kováři vyhýbal a na výstavbu svého domu musel dát celé
své jmění - všechny zlatomléčné zuby, které mu v dětství vypadaly.
Když bylo Nicvědovi asi osmdesát let a byl to tedy už opravdu starý děd,
přihodilo se mu něco, čemu by jen málokdo v pokročilé době širokých sukní
a nablýskaných pluhů uvěřil. Jednoho rána se probudil a první co ucítil,
nebyla vůně snídaně, ani horský vítr, ale bolest v puse. Chytil se za tvář
a okamžitě zjistil důvod - chyběl mu jeden zlatý zub. Ihned si vzpomněl
na bratra a jeho velký strach z padání vlasů a začal mít obavu, že by něco
takového mohlo postihnout i jeho chrup. Vzbudil ženu a spolu prohledali celou
postel i podlahu. Zlatý zub však nenašli. Pomyslel si, že jej třeba spolknul,
ale ať si přejížděl magnetem po břiše sebevíc, nic neobjevil. Bylo to
nadmíru podezřelé. Trápilo ho to tolik, že si ani nevšiml, že si jeho žena
ještě týž den koupila nové šaty a ani po něm nechtěla peníze. Málem by
na tuto epizodu zapomněl, kdyby se situace asi o týden později neopakovala.
Pojal silné podezření, že zatímco on spí, někdo se tiše vkrádá do jeho domu
a trhá mu zuby. (Poznámka: v den druhé krádeže si jeho žena zašla
k nejdražšímu kadeřníkovi v kraji.) Nicvěd si tedy nechal na dveře domu
nainstalovat kovářem zámek. Čtrnáct dní se nic nedělo a Nicvěd chudší o dva
zuby uvěřil, že opatření zabralo. Pak se ale situace opakovala. (Poznámka:
tehdy si jeho žena koupila překrásný stříbrný náhrdelník.) Rozzlobený děd si
nechal zhotovit okenice z masivního dřeva a noc co noc je zamykal. Ani to však
nepomohlo a Nicvěd začínal mít čím dál tím méně zubů. Za nějaký ten pátek byla
z jeho domu hotová pevnost - mříže v oknech, kolem domu široký příkop plný vody
a krokodýlů. Chyběl snad už jen elektrický plot (jenže v té době ještě
elektřinu neznali), pancíř (tanky také neznali) nebo silové pole (ať je to, co
chce). Však ani taková pevnost tajemného zloděje nezastavila. Jednou dokonce
staří manželé nastrčili do postele otýpky slámy a sami spali na půdě. To také
lupiče neošálilo a Nicvěd byl do rána o zub chudší.
Jednoho dne už Nicvědovi v puse zbývaly poslední tři zuby a pomyšlení na to,
že jestli to takhle půjde dál, bude se muset vzdát každodenních porcí masa,
neboť ho už nebude moci čím rozkousat, mu nedávalo spát. Jen zázrakem se mu
podařilo protlouci se do říše snů. Té noci spal neklidným spánkem. Nad ránem
procitl ze sna a ucítil, jak mu někdo páčí z pusy další zlatý zub. Otevřel
oči a uviděl koho jiného než svoji ženu, jak si hraje s kleštěmi v jeho puse
na zubaře. Konečně pochopil, kde vzala peníze na všechny ty
"maličkosti", které si za posledního půl roku pořídila. Celou tu dobu mu trhala
zuby a pak je vždy zpeněžila. Otevřel trojité dveře vyztužené ocelovými pláty
a hodil ji do vodního příkopu, napospas krokodýlům. Ženě se sice podařilo
utlouci je svými velkými náušnicemi a vyškrábat se z příkopu ven, ale
v Nicvědově domě se už nikdy neukázala.
Od té doby Nicvěd sedává na lavičce před svým domem a spokojený, jak
vyzrál na záškodníka, se usmívá svými třemi zlatými zuby na široký svět.
|