Tato stránka je součástí webu Slavkuv.net Nejste přihlášeni   [ Přihlásit se | Registrovat ]

Přezdívka:    Heslo:       Skrýt

  Tři zlaté zuby děda Nicvěda
 

ení snad na celém světě nikoho, kdo by neznal království, v němž se odehrál příběh, který vám teď budu vyprávět. Abych se ale pojistil před případnými žalobami ze strany jiných království, pro upřesnění budiž uvedeno, že tato země získala třikrát po sobě ocenění "Království, kde zůstává rozum stát" a královská dvojice ceny "Sebevrah roku" a nově zavedenou "Vdovu roku".

A právě v tomto veselém království se narodili dva bratři, které jejich rodiče pojmenovali Vševěd a Nicvěd. Už se asi nikdy nedozvíme, jestli královští rodiče dokázali nahlédnout do budoucnosti a rozhodli se tak pomstít se svým dětem dřív, než jejich ratolesti uzvedly dřevěný dudlík a mohly jej po nich mrštit, nebo jestli tato jména měl na svědomí jejich podivný smysl pro humor. Ať to bylo jak chtělo, Vševěd - kterého znáte určitě všichni - dělal čest svému jménu a jako chytrý chlapík se brzy ze země odstěhoval. Jeho bratr, Nicvěd, byl však pecivál každým coulem, a tak si nechal od jedné místní firmy postavit ve vesnici pěkný dům s výhledem do lesa. Najít si ženu už pak bylo snadné. Vypočítavost existovala už v tehdejší době a jakmile se do domku nastěhoval, začaly mu - pod vidinou dobrého sňatku - na okno klepat dívky z celého kraje. Nejdříve mu to lichotilo, ale pak jich bylo nějak moc, tabulka skla nevydržela a on musel každý druhý den volat sklenáře. To už ho nebavilo, takže když ho jednoho rána vytrhlo ze sna o rytířském souboji známé klepání, vyšel jen tak ve spodním prádle před dům, chytil dotyčnou za zápěstí a vtáhl ji dovnitř. Následujícího dne se konala svatba a Nicvěd se tak mohl těšit na pokojný a nikým nerušený spánek. Ale tento klid netrval věčně...

Je tu jedna věc, kterou jsem nechtíc vynechal. Vševěd a Nicvěd se už od útlého věku lišili od ostatních. Většina sousedů je nazývala zlatými hochy. Ne proto, že by byli tak šikovní a ochotní, ale proto, že Vševědovi rostly na hlavě zlaté vlasy (to určitě víte všichni) a Nicvědovi v puse zlaté zuby (to asi všichni nevíte, protože Nicvěd se nerad usmíval). Vševěd to měl v životě jednodušší - když se chtěl odstěhovat a potřeboval peníze na koupi dopravního prostředku (mezka), stačilo, když si udělal odpoledne čas, zašel k holiči, pak ke zlatníkovi a nakonec ke statkáři. Zato Nicvěd se jako všichni normální lidé zubaři/kováři vyhýbal a na výstavbu svého domu musel dát celé své jmění - všechny zlatomléčné zuby, které mu v dětství vypadaly.

Když bylo Nicvědovi asi osmdesát let a byl to tedy už opravdu starý děd, přihodilo se mu něco, čemu by jen málokdo v pokročilé době širokých sukní a nablýskaných pluhů uvěřil. Jednoho rána se probudil a první co ucítil, nebyla vůně snídaně, ani horský vítr, ale bolest v puse. Chytil se za tvář a okamžitě zjistil důvod - chyběl mu jeden zlatý zub. Ihned si vzpomněl na bratra a jeho velký strach z padání vlasů a začal mít obavu, že by něco takového mohlo postihnout i jeho chrup. Vzbudil ženu a spolu prohledali celou postel i podlahu. Zlatý zub však nenašli. Pomyslel si, že jej třeba spolknul, ale ať si přejížděl magnetem po břiše sebevíc, nic neobjevil. Bylo to nadmíru podezřelé. Trápilo ho to tolik, že si ani nevšiml, že si jeho žena ještě týž den koupila nové šaty a ani po něm nechtěla peníze. Málem by na tuto epizodu zapomněl, kdyby se situace asi o týden později neopakovala. Pojal silné podezření, že zatímco on spí, někdo se tiše vkrádá do jeho domu a trhá mu zuby. (Poznámka: v den druhé krádeže si jeho žena zašla k nejdražšímu kadeřníkovi v kraji.) Nicvěd si tedy nechal na dveře domu nainstalovat kovářem zámek. Čtrnáct dní se nic nedělo a Nicvěd chudší o dva zuby uvěřil, že opatření zabralo. Pak se ale situace opakovala. (Poznámka: tehdy si jeho žena koupila překrásný stříbrný náhrdelník.) Rozzlobený děd si nechal zhotovit okenice z masivního dřeva a noc co noc je zamykal. Ani to však nepomohlo a Nicvěd začínal mít čím dál tím méně zubů. Za nějaký ten pátek byla z jeho domu hotová pevnost - mříže v oknech, kolem domu široký příkop plný vody a krokodýlů. Chyběl snad už jen elektrický plot (jenže v té době ještě elektřinu neznali), pancíř (tanky také neznali) nebo silové pole (ať je to, co chce). Však ani taková pevnost tajemného zloděje nezastavila. Jednou dokonce staří manželé nastrčili do postele otýpky slámy a sami spali na půdě. To také lupiče neošálilo a Nicvěd byl do rána o zub chudší.

Jednoho dne už Nicvědovi v puse zbývaly poslední tři zuby a pomyšlení na to, že jestli to takhle půjde dál, bude se muset vzdát každodenních porcí masa, neboť ho už nebude moci čím rozkousat, mu nedávalo spát. Jen zázrakem se mu podařilo protlouci se do říše snů. Té noci spal neklidným spánkem. Nad ránem procitl ze sna a ucítil, jak mu někdo páčí z pusy další zlatý zub. Otevřel oči a uviděl koho jiného než svoji ženu, jak si hraje s kleštěmi v jeho puse na zubaře. Konečně pochopil, kde vzala peníze na všechny ty "maličkosti", které si za posledního půl roku pořídila. Celou tu dobu mu trhala zuby a pak je vždy zpeněžila. Otevřel trojité dveře vyztužené ocelovými pláty a hodil ji do vodního příkopu, napospas krokodýlům. Ženě se sice podařilo utlouci je svými velkými náušnicemi a vyškrábat se z příkopu ven, ale v Nicvědově domě se už nikdy neukázala.

Od té doby Nicvěd sedává na lavičce před svým domem a spokojený, jak vyzrál na záškodníka, se usmívá svými třemi zlatými zuby na široký svět.



Aktualizace:
15.1.06 - samostatné stránky